GOST 6130-71

• gost-6130-71.pdf (468.19 KiB)
  ГОСТ 6130-71

GOST 6130−71 Kovy. Metody stanovení жаростойкости (se Změnou N 1)

GOST 6130−71

Skupina В09

KÓD STANDARD SSSR

KOVY

Metody stanovení жаростойкости

Metals. Methods of determining
heat resistance

ОКСТУ 0909

Platnost je od 01.01.72
do 01.01.2000*
______________________________
* Omezení platnosti natočeno
protokol N 7−95 Interstate Rady
pro standardizaci, metrologii a certifikaci
(ИУС N 11, 1995). — Poznámka «KÓD».

INFORMAČNÍ DATA

1. VYVINUT A ZAVEDEN Ministerstvem těžkého, energetického a dopravního strojírenství SSSR

VÝVOJÁŘI Ai Rv Крянин, Va Im unie maksimov, P. V. Sorokin

2. SCHVÁLEN A UVEDEN V PLATNOST Vyhláška Státního výboru pro standardy Rady Ministrů SSSR z 12.02.71 N 225

3. Na oplátku GOST 6130−52

4. REFERENCE NORMATIVNÍ A TECHNICKÉ DOKUMENTACE

5. Platnost prodloužena až do 01.01.2000 Vyhláškou Госстандарта SSSR od 05.12.88 N 3945

6. REEDICE (září 1990) se Změnou N 1, schválené v prosinci 1988 (ИУС 2−89)


Tato norma stanovuje metody určení жаростойкости tváří v tvář dopadu plynných prostředí a vzduchu při vysokých teplotách oceli, slitin a výrobků z nich.

Tato norma není použitelná na oceli, slitiny a výrobky z nich, подвергающиеся эррозионному vlivům plynové prostředí.

(Upravená verze, Ism. N 1).

1. ZKUŠEBNÍ METODY

1.1. Жаростойкость určují po expozici vzorků v peci s nainstalovaným prostředím, nebo ve vzduchu v daném čase při konstantní teplotě následujícími způsoby:

přímým měřením hloubky koroze — rafinace;

kombinovaný — kombinace vážící metoda, nebo metoda přímého měření vzorku s ohledem na tloušťku подокисного vrstvy, vyčerpané легирующими prvky nebo hloubky lokální korozi.

1.2. Жаростойкость určují za čas test, který umožňuje stanovit pravidelnost procesu koroze. Tím, že následné extrapolaci určují hloubku koroze za dané časové období.

1.1, 1.2. (Upravená verze, Ism. N 1).

1.3. Hmotnostní metoda zmenšení hmotnosti vzorku je určení tloušťky vrstvy kovu, подвергшегося korozi v procesu testování, podle rozdílu hmotnosti vzorku před a po zkoušce a odstranění produktů koroze z povrchu.

1.4. Váhové metody ke zvýšení hmotnosti vzorku je určení tloušťky vrstvy kovu, подвергшегося korozi v procesu testování, o zvýšení hmotnosti vzorku, stanovené přímo v procesu testování. Při tomto pro výpočet pre-určují míru shody zvýšení hmotnosti vzorku — snížení jeho hmotnosti:

.

Hodnotu míry určují pro prozkoumány značky se staly teploty a plynové prostředí jednorázově. Při násobení velikosti zvýšení hmotnosti vzorku na míru si hodnotu podmíněného snížení tělesné vzorek, podle něhož určují tloušťku vrstvy kovu, подвергшегося korozi.

Poznámka. Domácí definici жаростойкости na привесу, bez ohledu na koeficient .

1.5. Metoda přímé měření hloubky koroze rafinace spočívá v měření zmenšení lineárních rozměrů vzorku, подвергшегося korozi.

1.5 a. Kombinovaný způsob je určit hmotnost vzorku весовыми metodami na pp.1.3 a 1.4 nebo přímým měřením hloubky koroze — rafinace vzorky exponované v oxidaci s ohledem na maximální tloušťky подокисного vrstvy, vyčerpané легирующими prvky nebo hloubky maximální lokální korozi.

(Uveden dále, Ism. N 1).

1.6. Návod na použití metod jsou uvedeny v příloze.

2. ODBĚR VZORKŮ

2.1. Pro zkoušky kovů a jejich slitin, by měly být použity ploché vzorky, vytesaný z kovu ve stavu zásilky či z výrobků. Pro zkoušky polotovarů domácí používat válcové vzorky. Rozměry plochých a válcových vzorků musí odpovídat uvedené v tabulka.1.

Tabulka 1

Poznámka. Pokraji vzorků, musí být скруглены poloměrem 1,5 mm.

2.2. Při zkoušce metodou přímé měření hloubky koroze platí pouze pro ploché vzorky. Při tomto разнотолщинность ploché vzorku by neměla přesáhnout 0,01 mm.

2.3. Pro hodnocení жаростойкости výrobků a vzorků při натурных a plakáty testech je povoleno použít vzorky jiné tvary a velikosti v závislosti na destinaci a druhu testovaných materiálů.

2.4. Při výrobě vzorků, z pronájmu a ostatních produktů, s jejichž texturu deformace, vzorky řez podél směru vláken.

3. ZAŘÍZENÍ

3.1. Nastavení pro test na жаростойкость musí splňovat následující požadavky:

a) mít automatickou regulací teploty s přesností ±5 °C;

b) odchylka teploty v jednotlivých bodech pece v zóně umístění vzorků by mělo být ne více než 0,5% při teplotě až 850 °C a 1% při teplotách nad 850 °C;

v) zajišťovat rovnoměrné mytí povrchu testovaných vzorků plynovým prostředím.

(Upravená verze, Ism. N 1).

3.2. Plynový prostředí na chemické složení by mělo odpovídat nebo být blízko k prostředí, ve kterém bude pracovat испытываемый materiál.

3.3. Rychlost proudění plynu prostředí v průběhu zkoušky nesmí být menší než 0,025 m/s, ale ne více než průtoků, které způsobují erozi.

Poznámka. Při současném testování velkého množství vzorků, celková plocha nichž velká, vzhledem k co možná potopení bohatství plynovým prostředí oddělenými agresivní komponenty, průtok stanovují na základě stálosti složení prostředí v zóně umístění vzorků.

3.4. Při určování жаростойкости vzorky jsou umístěny v pecích na tepelně-odolné keramických podložkách, v keramické tantalových nebo подвешивают na laně z tepelně-odolné materiály.

(Upravená verze, Ism. N 1).

3.5. Při určování жаростойкости весовым metodou ke zvýšení hmotnosti vzorku je třeba použít speciální keramické kelímky, ne brání pronikání plynu prostředí a zajišťující zachování осыпающихся oxidy. Kelímek s vzorky umístěny do pece na keramických podložkách nebo подвешивают na алундовых стержнях.

3.5.1. Před zkouškou kelímky by měly být прокалены do konstantní hmotnosti.

3.5.2. Instalace musí zajišťovat nepřetržité nebo přerušované vážení testovaných vzorků přímo v peci při teplotě zkoušky. Za tímto účelem se doporučuje použít instalaci, vybavené analytickými váhami, na jednom rameni vahadel nichž подвешивают kelímek se vzorkem, které se dostanou do pece.

3.5.3. Domácí pravidelné vážení chlazených vzorků z trouby.

3.5.4. Pokud v procesu interakce kovu s prostředím a tvoří sloučeniny, возгоняющиеся při teplotě zkoušky, je třeba uplatňovat způsoby a zařízení, aby vzít v úvahu množství těkavých látek.

3.6. Kontakt vzorku s podstavcem nebo kelímek by měla být jen v některých bodech.

4. PŘÍPRAVA NA TEST

4.1. Povrch vzorku brousit s malým alarmem při intenzivním chlazení. Припуск na шлифовку by měl být menší než 0,3 mm na stranu. Drsnost povrchu — podle GOST 2789−73.

4.2. Při určování жаростойкости весовыми metodami počítání povrchu produkují na souhrnnou náměstí.

4.3. Měření vzorku při určování plochy povrchu vyrábějí s přesností ±0,1 mm.

4.4. Před zkouškou vzorky musí být обезжирены этиловым lihem, airwaves nebo jinými těkavými organickými rozpouštědla.

4.5. Při určování жаростойкости весовыми metodami s nízkým obsahem tuku vzorky musí být просушены a zváženy s přesností ±0,1 mg.

4.6. Při určování жаростойкости metodou přímé měření hloubky koroze měření tloušťky plochého vzorku se provádí ne méně než tři body s přesností ±0,003 mm.

5. TEST

5.1. Obecné požadavky

5.1.1. Vzorky vložte do trouby, která má nastavenou teplotu. Domácí nahrávání vzorků do studené trouby. Začátek zkoušky se domnívají okamžiku dosažení v pracovním prostoru pece nastavené teploty. Koncem zkoušky se domnívají okamžiku vypnutí trouby nebo vykládání vzorků po dobu trvání zkoušky.

5.1.2. Čas na test, který je definován v závislosti na životnosti materiálu, musí odpovídat uvedené v tabulka.2.

Tabulka 2

Pro hodnocení kvality materiálu při ukázkových testech domácí instalovat zkušební době menší než zadaný.

5.1.3. Při zkouškách trvající ne více než 100 h vzorky vložte do trouby, která má nastavenou teplotu. Konec zkoušky je považován za okamžik vykládání vzorků z horké pece.

5.1.4. Pokud při zvolené zkušební doby nelze nastavit schéma oxidace, doba trvání zkoušky je třeba zvýšit.

5.1.5. Pro určení vzorce oxidační pravidelné odběr vzorků musí proběhnout přes: 5, 10, 20, 50, 100, 200, 500, 1000, 2000, 5000, 10000 hodin Maximální doba trvání zkoušky nemusí odpovídat času, je uvedena v tabulka.2. Počet experimentálních bodů by mělo být ne méně než pět.

Například:

5.1.6. Při test času méně než 100 h je třeba použít metodu stanovení жаростойкости ke zvýšení hmotnosti vzorku. Při tom by měly být použity instalaci, vybavené analytickými váhami.

5.1.7. Každý bod je definován jako aritmetický průměr výsledků zkoušky minimálně tří vzorků.

5.1.8. Test na жаростойкость se konají s přerušovaným chlazením vzorků spolu s troubou nebo na klidném vzduchu.

Cykly chlazení jsou vybrány v závislosti na účelu sledovaného kovu.

Pro průmyslová zařízení, pracující nepřetržitě (během týdne a více), vzorky je třeba chladit přes 100, 200, 500 h a dále po každých 200 hod.

Pro zařízení, pracující pravidelně, stejně jako při натурных a plakáty zkouškách vzorků je třeba chladit podle plánovaného režimu práce zařízení.

5.1.9. Teplotu zkoušek stanoví v závislosti na podmínkách provozu zkoumaného materiálu.

5.2. Váhové metody stanovení жаростойкости zmenšení hmotnosti vzorku

5.2.1. Při určování жаростойкости zmenšení hmotnosti vzorku z jeho povrchu zcela odstraněny vznikají produkty oxidace, aby při pohledu ze vzorku přes lupu s 10x zvětšením nebylo zjištěno žádné stopy oxidace.

5.2.2. V závislosti na složení oceli a slitiny odstranění produktů koroze se vzorky po jejich test se provádí jedním z následujících způsobů:

a) na uhlíkatých a низколегированных ocelí je vhodné použít электрохимическую катодную zpracování 10%-nom roztoku kyseliny sírové s присадкой inhibitor kyseliny korozi (уротропин, уникод, катапин et z výpočtu 1 g inhibitor na 1 l roztoku); jako anoda se vztahuje olovo deska. Hustota proud 10−15 a/dm, teplota roztoku je 20 °C, doba zpracování — až do úplného odstranění produktů koroze. Pro určení úplnosti odstranění korozních vzorků každých 10−15 min vyjmout z vany, opláchnout vodou a prohlíží, jak je uvedeno v § 5.2.1;

b) pro uhlíkatých, низколегированных, среднелегированных a po vysoce legované oceli, doporučuje se používat электрохимическую zpracování roztavit směs, skládající se z 40−60% soda a 60−40% žíravé натра. Zpracování by měly vést při 450 do 500 °C, hustota proudu 25−50 a/dm, dobu trvání zpracování 1−5 minut v závislosti na tloušťce a složení окисной film;

v) pro všechny oceli a slitiny, kromě výše uvedených způsobů, jak se doporučuje jako způsob, založený na obnově oxidy атомарным vodíkem. V tomto případě se vzorky po zkoušce ponořit se do vany s rozpuštěným kovovým натрием, přes který je neustále продувают čpavek. Teplota taveniny 350−420 °C, doba trvání procesu je 1−2 hod.

Čpavek by měl být pečlivě vyčerpaný. Spotřeba čpavku nesmí překročit 0,5 l/min na 1 cmpovrchu zpracovávaných vzorků.

(Upravená verze, Ism. N 1).

5.2.3. Vybraný režim zpracování je třeba kontrolovat na неокисленном vzorku. Kontrolní неокисленный vzorek nesmí měnit jejich hmotnost v průběhu času, odpovídající vybranému režimu odstranění produktů oxidace.

5.2.4. Po odstranění okují je v souladu s požadavky § 5.2.2 vzorky musí být důkladně opláchnout v tekoucí vodě, vlasový kartáč, осушены filtrační papír, vyčistit inkoustově gumičku a opláchnout этиловым lihem.

Oloupané od okují vzorky musí být umístěny v эксикатор 1 h, poté zváženy s přesností ±0,1 mg.

(Upravená verze, Ism. N 1).

5.3. Váhové metody stanovení жаростойкости ke zvýšení hmotnosti vzorku

5.3.1. Před zkouškou kelímky se vzorky se zváží s přesností ±0,1 mg a poté se umístí do trouby, aby se test.

5.3.2. Zvýšení hmotnosti vzorku se určí z rozdílu výsledků vážení studený vzorku před zkouškou a přímé vážení v průběhu zkoušky nebo po ochlazení vzorků v tantalových, pre-uzavřené kryty z жаростойкого materiálu.

5.3.3. Pro určení míry mají nejméně tři vzorky. Při tomto procesu testování zaznamenávají nárůst hmotnosti vzorku a úbytek jeho hmoty určují v souladu s požadavky pp.5.2.1−5.2.4. Doporučená doba testování 200−500 hod.

Hodnota koeficientu - proměnná při určité teplotě a může se lišit o 25−30% v závislosti na čase zkoušky. Zadaná změna hodnoty při výpočtu na hloubkový indikátor koroze nejsou brány v úvahu.

5.3.4. Změna hmotnosti vzorku v průběhu zkoušky zaznamenávají pravidelně (po požadovaný časový interval) nebo nepřetržitě.

5.4. Metoda přímé měření hloubky koroze

Průmyslové 5.4.1 profil. Hloubku rovnoměrné koroze je třeba určovat přímým měřením tloušťky vzorku před a po zkoušce s přesností ±0,003 mm.

5.4.2. Hloubku rovnoměrné koroze při obousměrný korozi ploché vzorku je definováno jako polovina rozdílu mezi tloušťkou původního vzorku a tloušťce vzorku po zkoušce .

Tloušťku vzorku určují se měřením vzdálenosti mezi maximální boule na opačných stranách.

Průmyslové 5.4.1 profil, 5.4.2. (Upravená verze, Ism. N 1).

5.4.3, 5.4.4. 5.4.5. (Vyloučeny, Ism. N 1).

5.4.6. Maximální hloubky lokální koroze určují se měřením vzdálenosti mezi maximální boule a впадинами na vzorku po zkoušce.

Měření se provádějí na délce 5 mm.

(Upravená verze, Ism. N 1).

5.5. Kombinovaný způsob určení hloubky koroze

5.5.1. Hloubku rovnoměrné koroze určují jak množství hlubin rovnoměrné koroze, měřené zmenšení tloušťky vzorku, nebo jsou koncipovány pro změnu hmotnosti vzorku před a po zkoušce s ohledem na maximální tloušťky подокисного сдоя, vyčerpané легирующими prvky, nebo maximální lokální korozi.

5.5.2. Hloubku rovnoměrné koroze, měřené zmenšení tloušťky vzorku, určují v souladu s požadavky § 5.4.2.

5.5.3. Hloubku rovnoměrné koroze určují prostřednictvím konverze vážící indikátor je v nejhlubším a vyjadřuje se v milimetrech za daný časový interval.

5.5.4. Hloubku lokálních druhů koroze (межкристаллитная, vnitřní oxidace, питтинги, vředy) a подокисного vrstvy, vyčerpané легирующими prvky, určují na травленых шлифах металлографическим nebo рентгеноструктурным mikroanalýzou.

Металлографическое definice hloubky lokálních druhů koroze (, ) se provádí pomocí optického mikroskopu při zvyšování 100, 200(domácí 500) s přesností ±0,003 mm. Definice se provádí ne méně než tři сечениях a bere maximální hodnota.

Микрорентгеноспектральное definice hloubky подокисного vrstvy, vyčerpané легирующими prvky (,), se provádí pomocí x-ray микроанализаторов prostřednictvím manipulace hranici vrstvy, které mají upravený obsah jiné legující prvky ve srovnání s původním, je na místě co největší pro daný vzorek hloubky. Se koná ne méně než tři měření a bere průměrná hodnota

.

5.5−5.5.4. (Zavedeny nepovinné, Ism. N, 1);

6. ZPRACOVÁNÍ VÝSLEDKŮ

6.1. Kvantitativní hodnocení жаростойкости určují hloubku průniku koroze, vyjádřené v milimetrech za dané časové období (hloubkový údaj). Domácí kvantifikaci na весовому ukazateli, výraznému v mg/cm.

6.1.1. Hloubku pronikání koroze metodou snižování hmotnosti vzorku (a) v milimetrech vypočítejte podle vzorce

kde  — snížení hmotnosti vzorku za určitý čas, získaný při přímém testování nebo tím, že extrapolace zkušených dat, graficky zpracované v souřadnicích: logaritmus snížení tělesné vzorku — logaritmus času, mg/cm;

 — hustota kovu, g/cm.

6.1.2. Hloubku pronikání koroze ve stanovený čas podle způsobu zvýšení hmotnosti vzorku (a) v milimetrech vypočítejte podle vzorce

kde je nárůst hmotnosti vzorku za určitý čas, získaný přímým zkouškám nebo экстраполяцией zkušených dat, graficky zpracované v souřadnicích; logaritmus zvýšení hmotnosti vzorku — logaritmus času, mg/cm;

 — míra shody zvýšení hmotnosti vzorku — snížení jeho hmotnosti.

Při tomto

kde  — zkušení údaje získané při zkouškách v souladu s požadavky pp.1.4 a 5.3.3.

6.1.3. Hloubku pronikání koroze na комбинированному metody určují podle vzorce

nebo

kde - tloušťka vzorku před zkouškou v mm;

 — tloušťka vzorku po zkoušce mm;

,- maximální tloušťka подокисного vrstvy, vyčerpané легирующими prvky, definovaná v souladu s § 5.5.4 mm;

, — maximální hloubky lokální koroze, definovaná v souladu s § 5.5.4 mm;

 — hloubka rovnoměrné koroze, vypočtená v hmotnostních ukazatelích v souladu s pp.6.1.1, 6.1.2, mm.

(Upravená verze, Ism. N 1)

.

6.2. Kvantitativní charakterizace жаростойкости v závislosti na teplotě určují podle zdlouhavé testy, ne méně než při třech teplotách: pracovní, nižší a vyšší pracovní na 50 °S. Zkoušky se provádějí v souladu s požadavky разд.5.

6.3. Výsledky měření, prováděných v souladu s požadavky разд.5, graficky zpracovávají v логарифмических souřadnicích: čas — hloubka průniku koroze.

6.4. V normách a technické dokumentaci, schválené v řádném termínu, na kovy a výrobky z nich, je nutné zadat způsob stanovení жаростойкости, typ vzorku, nebo jeho velikost (v případě odchylky od standardní), místo výstřižky při натурных testech, teplotu, dobu a plynový prostředí.

Např. Жаростойкость podle GOST 6130−71 metodou zvýšení hmotnosti na vzorcích К15 při 1000 °C, 5000 h, v prostředí .

APLIKACE (doporučené). OBLAST POUŽITÍ METOD PRO URČENÍ ЖАРОСТОЙКОСТИ

APLIKACE
Doporučené

1. Váhové metody stanovení жаростойкости zmenšení hmotnosti vzorku doporučuje se používat pro uhlíkatých a низколегированных ocelí v celém rozsahu teplot; pro všechny ocelí a slitin za relativně nízkých teplotách, při oxidaci jde rovnoměrně, bez vzdělání v подокисном vrstvě vnitřní oxidace, sulfidů, нитридов a dalších sloučenin.

2. Váhové metody stanovení жаростойкости ke zvýšení hmotnosti vzorku je vhodné použít v těch případech, že a váhové metody na snižování hmotnosti vzorku, kdy test mají masový charakter, nebo vyžaduje stanovení kinetiky procesu oxidace.

Metoda není doporučeno aplikovat při натурных studiích.

3. Metoda přímé měření hloubky koroze platí pro všechny ocelí při relativně vysokých teplotách, jakož i v případech, kdy nelze použít hmotnostní metoda.

(Upravená verze, Ism. N 1).

4. Kombinované metody pro stanovení жаростойкости žádaly, kdy proces koroze se vyskytuje nerovnoměrně, je doprovázena různými druhy místní koroze (межкристаллитная, vnitřní oxidace, питтинги, vředy), a je charakterizována procesy, při kterých se růst подокисных vrstev, обедненных легирующими prvky, srovnatelná, nebo výrazně lepší vzdělání povrchových vrstev produktů oxidace.

(Uveden dále, Ism. N 1).